Víte, jak úspěšně využívat svoji vnitřní sílu?

V tomto článku se zabývám představami vlastních nedostatečností, které nám dokáží svázat nohy lépe než sebepevnější pouto. Dozvíte se také, jak obtížně se nám tato pouta rozvazují v současném chaosu „dokonalé“ a mnoha filtry upravené reality. A tento článek je rovněž o obrovské vnitřní síle, kterou má k dispozici každý z nás, avšak jen málokdo ji umí cíleně používat.

Dovoluji si upozornit, že obsah tohoto článku a zde zmiňované techniky jsou určeny pouze pro osobní a profesionální rozvoj a nemají za cíl nahrazovat odborné psychologické poradenství či psychiatrickou léčbu. 

Jak přistupujete ke své nemoci?

Možná důvěrně znáte tuto situaci. Jste delší dobu nemocní. Nic závažného, ale omezuje vás to v každodenním životě. Po nějaké době ne zcela úspěšných pokusů o samoléčbu seznáte, že uzrál čas na odbornou pomoc. Lékař vám doporučí změnu stravovacího režimu, cvičení a po dobu minimálně půl roku užívání konkrétního vitamínu, který vašemu tělu prokazatelně chybí. Důkazy jsou pádné.

Domů jdete plni optimismu, nadšení a rozhodnosti pro změnu. Cestou si v lékárně vyzvednete kompletní dávku vitamínů na půl roku.

První, druhý i třetí den cvičíte, jíte zdravě, zodpovědně polykáte doporučené vitamíny. Čtvrtý den připadl na víkend a něco neodkladného vám do toho vlezlo, tak výjimečně zapomenete. Další den máte mnoho práce, nestíháte ranní a večerní shon… Běžíte v zavedeném kolečku.

Po čase zjišťujete, že vaše krabička vitamínů je stále stejně plná jako první týden. Nepamatujete si, kdy jste naposledy cvičili a večer do sebe jen tak mimochodem nasunete sáček chipsů s konejšivým tvrzením, že stejně nebyl plný, a že pořádně začnete až zítra… Jinými slovy řečeno, kontinuálně na sebe kašlete s plnou parádou.

Až třetina předepsaných léků skončí nevyzvednutá

• Na jednom z mých seminářů se jeho účastníci (lékaři a lékařky) shodli na poznatku, že až 1/3 léků, které předepíší svým pacientkám a pacientům, skončí v lékárnách nevyzvednutá.
• Až 1/2 jejich pacientek a pacientů užívá léky nepravidelně s nesprávným časovým harmonogramem.
• Doporučená dietní omezení a fyzická cvičení dodržuje podle nich maximálně 20 % jejich pacientek a pacientů, ačkoli 90 % z nich v jejich ordinacích deklaruje opak.

V kontrastu s touto zkušeností je zajímavé, že diametrálně odlišná situace nastává v případě onemocnění domácího mazlíčka. Kdy většina lidí o své miláčky v případě jejich nemoci přímo vzorově pečuje.

Jaké jsou vaše priority?

Víte přesně, jaké jsou vaše životní priority. Dokážete je vyjmenovat i o půlnoci po probuzení z hlubokého spánku. Tak jako většina lidí západního světa budete pravděpodobně přísahat na hodnotu zdraví, vztahů a pocitu smyslu.

Kolik vaší energie však v každodennosti reálně putuje tímto směrem? Kolikrát za den upřednostníte v konkrétní situaci zájmy svého zdraví a vztahů, které jsou pro vás důležité? A kolik věcí skutečně děláte s pocitem smysluplnosti? Co je ve vašem životě podle toho, co skutečně děláte (nikoli říkáte, že děláte), skutečně v popředí vašich zájmů?

Co děláte se svou nespokojeností?

Představte si tuto situaci. Už dlouho nejste spokojení. Nevyhovuje vám situace ve vašem zaměstnání (vztahu…). Připadáte si nedocenění, nehodnotní a chybí vám v něm pocit naplnění. Víte to. Cítíte to. Užírá vás to. Obrovské množství své životní energie věnujete do přemítání o tom, jak moc vás to štve, proč vás to štve, a co vás na tom štve úplně nejvíc.

Kolik z těchto vašich myšlenek jde konstruktivním směrem k efektivnímu řešení situace? A kolik z nich náleží k hromadě balastu, která vás ještě hlouběji utvrzuje a zakotvuje ve frustraci či špatné náladě?

Čím to, že v realitě žité každodennosti se zdá, že je pro nás všechno ostatní důležitější než my sami, naše pocity a zájmy?

Máme příliš mnoho možností

Podle psychologů je pro dnešní dobu v západní společnosti příznačná povrchnost a ztráta hloubky v našem způsobu bytí. Chybí nám kritické myšlení. Ztrácí se autenticita. Přestáváme mít zájem o blízké vztahy i o reálný sex. Spíme v průměru o dvě hodiny méně než naši předkové.

Žijeme s vědomím, že vše je velmi rychle dostupné, a to nám krade touhu. Příliš mnoho možností nám dává na jedné straně obrovskou svobodu a na straně druhé tíhu odpovědnosti tuto svobodu unést, zvolit si svou cestu a být se svou volbou v pohodě.

Mnoho současníků se v tomto moři možností plácá a ztrácí, přičemž někde v pozadí tohoto chaosu mají zasunut strach a neochotu převzít zodpovědnost za svůj život naplno tady a teď. To s sebou nese mimo jiné vnitřní pocity prázdnoty oproti navenek deklarované pohodě a přeexponované na odiv ven dávané emocionalitě.

„Realita“ na sociálních sítích

To všechno je dnes nejvíce patrné zejména na Instagramu a dalších sociálních sítích, kde se všichni „šíleně milují“, srdíčka stříkají na všechny strany a všechno je zde „super cool, hrozně dobrý a boží“ a vše je děláno „s velkou vášní“.

Osobně mi však přijde ještě smutnější trend rádoby přesného zobrazování reality „tak, jak to fakt mám“ tzv. bez filtru. V takovém případě se příspěvky na sociálních sítích navenek tváří jako realita, avšak jde jen o nepatrný zlomek toho, co skutečnou situaci vytváří a vytvořilo. Přičemž v podtextu těchto příspěvků je ukryto „koukejte, jak jsem já absolutně v pohodě, když o tom takto mluvím a takto to ukazuji, a když o tom přesvědčím vás, možná o tom časem přesvědčím i sebe “.

Chybí nám reálné propojení a podpora

Dalším specifikem současnosti je mimo jiné absence:

• reálného propojení,
• skutečného (nikoli povrchního pouze deklarovaného) sdílení
• a podpory.

Podle našich faktických činů se zdá, že najednou přestáváme slyšet na přátelství, vztahy, rodinu, sounáležitost, podporu… Zdá se, jakoby uspokojování momentálních přání a konzumace stála nad hodnotou lidskosti a života. Jenže v naší hlavě je stále mozek pračlověka a ten baží po přijetí druhých. Bez vědomí, že jsme přijímáni, bez skutečného fyzického propojení, bez pocitu, že naše existence má smysl, chátráme, a to často i na tělesné úrovni.

Povrchnost v tomto směru nás vždycky časem dožene.

Do čeho vkládáte svoji energii?

Je fascinující, kolik mentální energie dokážeme věnovat nekonečnému rozboru toho, co nám vadí, co je špatně a proč je to špatně.

Je fascinující, kolik prostoru dáváme vnitřnímu našeptavači, který nám říká, že proto, abychom něco změnili, nejsme dost dobří, šikovní, chytří, atraktivní, dost…

Je fascinující, kolik myšlenek věnujeme tomu, co nám svět, oni, jiní, to…dluží (nebo provedli).

Jenže co všechno takto investovaná životní energie skutečně dokáže?

Já myslím, že mnohem víc, než jsme schopni jako jednotlivci dohlédnout. Stav naší společnosti je totiž přesně takový, jaké jsou myšlenky jejich jednotlivých členů. Každý z nás je součástí mnoha systémů, jejichž prvky se navzájem ovlivňují.

To, jak se chovám k sobě samé/mu, silně ovlivňuje kvalitu života druhých (např. už jen tím, že jsem-li v pohodě já, mohu efektivně pomáhat být v pohodě jiným). Naše sebeúcta a schopnost propojit se se svou vnitřní silou a nasměrovat svou energii je vzorem a inspirací pro druhé lidi, s nimiž naše systémy tvoříme (vztah, firma, rodina, naše děti, komunita, stát…).

V tomto směru se plně ztotožňuji s kontroverzní myšlenkou, že sebepodceňování a bagatelizace sebe sama a svých schopností změny situace, rovná se forma bezohlednosti a sobectví (k druhým, ke společnosti…), neboť nám vytváří neprůstřelné alibi pro nepřevzetí odpovědnosti. Přesvědčením o své nekompetentnosti (neumím, nejde, nemám, nedostal/a jsem, mám blok, mám vzorec z dětství….) velmi pohodlně přehazujeme odpovědnost za jakoukoli změnu na jiné lidi či okolnosti. Tento směr našich úvah nás utvrzuje v obětním postoji a bere nám životní elán.

Učiňte ve svém životě změnu

Co takhle udělat to tentokrát jinak:

• za prvé si být plně vědom/a skutečného toku a směru svých úvah,
• za druhé se alespoň jednou na vnitřní pouta (nemůžu, nejde, jiní…ona…to) vykašlat,
• a za třetí si položit tuto otázku: Co teď mohu udělat pro sebe, abych byl/a reálně spokojenější?

A skutečně to udělat, protože akce vyvolává reakci. A každá pozitivní akce nám dodává elán a vnitřní sílu a ta se nese dál.

Každý z nás je jedinečným neopakovatelným unikátem.

Jsme prvkem systému, který zde má své konkrétní místo a nikdo jinýv něm naši existenci nemůže nahradit. S vědomím hodnoty a neopakovatelnosti života je dobré položit si i tyto otázky:

Co mohu udělat pro druhé?

Co mohu udělat pro svět?

Vždy je třeba začít sám u sebe

Platí, že myšlenkou jednotlivce začala vždy každá změna (a to i ta největší změna na úrovni celé společnosti).

Změnou sebe samé/ho a svého nastavení (jak v pozitivním, tak v negativním směru) ovlivňuji vždy mnohem víc, než jsem schopen/a ze své omezené perspektivy nyní dohlédnout.

Marshall Goldshmith (v současnosti pravděpodobně nejúspěšnější amerických exekutivní kouč) používá pro své koučovací rozhovory systém velmi jednoduchých denních otázek. Tyto otázky znějí (vlastní překlad):

• Udělal jsem dnes maximum pro to, abych si určil/a směr, kterým dnes půjdu? Co je to maximum, co jsem mohl/a pro určení svého směru udělat?
• Co jsem dnes skutečně udělal/a pro to, abych byl spokojenější (šťastnější, úspěšnější, zdravější, angažovanější, láskyplnější ke svým blízkým…)?
• Je to to maximum, co jsem pro to mohl/a udělat?
• Co je to maximum, co pro to mohu dělat?
• Jakým směrem půjdu dál?

Tyto jednoduché otázky považuji za velmi hodnotné pro každodenní život. A považuji je za natolik cenné, že si dovolím doporučit vám provést s nimi experiment spočívající ve vaší časové investici při hledání odpovědí na ně dříve, než je odhodíte bez zamyšlení.

Ten, kdo si tyto otázky pokládá pravidelně, brzo zjišťuje, že dokáže:

• ovlivňovat destruktivní proud svých pochybností,
• propojit se se svou vnitřní silou
• a nasměrovat se co nejvíc na cestu, která je pro něj naplňující, a kde jeho osobnost rozkvétá.

Jaký postoj zaujmete vy?

Během našeho života činíme nesčetně rozhodnutí. Některá ani neregistrujeme, o některých naopak dlouho přemýšlíme.

Jedno z klíčových rozhodnutí, které se před námi tyčí, je volba vlastního postoje. Můžeme si zvolit postoj „být obětí životních okolností“ či postoj přijetí odpovědnosti za užívání daru života v celé jeho plnosti včetně odpovědnosti za cílené směřování našich kroků.

Úspěch v jakékoli oblasti života (vztahy, zdraví, kariéra, peníze…) není nahodilost, ale věc, kterou si sami vytváříme.

Chcete se naučit víc?

Chcete se naučit, jak změnit svůj přístup k řešení problémů? Chcete zlepšit svou komunikaci a naučit se pochopit svět druhých lidí? Chcete se naučit pomáhat ostatním měnit jejich životy prostřednictvím mimořádně silných technik prověřených praxí?

Chcete efektivně změnit svůj život a umět pomáhat měnit život ostatních? Chcete skvěle zvládnout techniky, které v ČR ovládá jen málokdo?

Vyberte si jeden z mých koučovacích kurzů – Kouč, Kouč rozvoje osobnosti a NLP kouč a udělejte první krok.

Těším se na vás!

[tlac obsah=“Zjistěte o kurzech více“ cil=“https://www.marketahamrlova.cz/kurzy-koucinku/“]

Použité zdroje

Při zpracování článku bylo využito těchto zdrojů:

• Jordan B. Peterson: 12 rules for life an antidote to chaos, Random House Canada, 2018
• Marshall Goldshmith, Mark Reiter: Buďte tím, kým chcete být, Management press, Praha, 2017
• Richard Bandler, Alessio Roberti, Owen Fitzpatrick: Třídenní kurz NLP, BizBooks, Brno, 2016
• Obrázky: staženy 12.6.2019 z pixbay.com licence CCO

UPOZORNĚNÍ: Obsah článků a použité koučovací techniky zde uvedené jsou určeny pro osobní a profesionální rozvoj a nemají za cíl nahrazovat odborné psychologické poradenství či psychiatrickou léčbu. V případě, že se setkáváte s vážnými psychologickými problémy nebo duševními poruchami, doporučujeme obrátit se na kvalifikovaného psychologa nebo psychiatra.