© Markéta Hamrlová | ochrana osobních údajů | cookies
Vytvořil MD webdesign - tvoříme obchodně úspěšné weby
POZOR: Na koučovacím výcviku AKOR® startujícím v květnu 2025 zbývají POSLEDNÍ 3 místa. Přihlaste se zde >
Jak vypadá osamělost v davu a v čem tkví její hlavní problém? Kdo bývá označován jako vztahový surfař? A jak je to v dnešní době se sebeláskou?
Dovoluji si upozornit, že obsah této úvahy a použité koučovací techniky jsou určeny pouze pro osobní a profesionální rozvoj a nemají za cíl nahrazovat odborné psychologické poradenství, psychoterapii, psychodiagnostiku či psychiatrickou léčbu.
Na začátku každého koučinku nejčastěji slýchám:
Dnes už se nedivím. Ale z počátku mě až děsilo, kolik lidí v dnešní společnosti prožívá tak intenzivní pocity osamělosti. Nejde o samotu ve fyzickém slova smyslu, ale o tu vnitřní. Ta pramení z toho, že je vlastně nikdo nezná takové, jací ve skutečnosti jsou.
Zažívají pocity prázdnoty a nepropojení se, pocity frustrace z nutnosti hrát po celé dny společensky žádoucí hry v jasně definovaných rolích. Nebo pocity strachu z ukázání slabosti nebo udělání chyby.
Současná západní společnost je stále orientovaná především na výkon, ekonomický blahobyt, kult mládí a zdraví. To, co do tohoto trendu nepatří, lidé programově vytěsňují a izolují (smrt, nemoc, stáří). Ovšem o to víc se těchto životních zkušeností bojíme.
Proč má v dnešní době tolik lidí psychické problémy? Podle mě je jedním z důvodů to, že z naší společnosti mizí mezigenerační propojenost. Většina z nás se stýká převážně jen s lidmi své generace. Tím se připravujeme o cennou možnost vidět z bezprostřední blízkosti koloběh života v jeho přirozenosti a čerpat podporu z životní zkušenosti jiných.
Je paradoxem, že ačkoli se v dnešní zrychlené době většinou nacházíme nepřetržitě ve společnosti jiných lidí (ať už ve skutečném nebo virtuálním světě), všeobecně nám víc než kdy jindy chybí skutečná blízkost a pocit propojenosti.
Z komunikace se postupně vytratila smysluplnost. Většina hovorů s ostatními se smrskla na výměnu nic neříkajících frází klouzajících po povrchu.
Chybí nám možnost sdílet skutečné myšlenky. Chybí nám upřímný zájem a pomoc druhých, když se ocitneme v nouzi. V tomto kontextu si položme například tuto otázku: „Kolik lidí nás bude chodit pravidelně navštěvovat, pokud budeme dlouhodobě upoutáni na lůžko?“
Čím dál tím méně se dotýkáme navzájem. Čím dál tím méně se milujeme. Přitom sami nejvíce doteků věnujeme svým mobilním telefonům.
Náš život rádi proháníme skrze filtry sociálních sítí, aby vypadal mnohem více COOL a HAPPY, než v realitě je. Sebe samé tak snadno oklamat nedokážeme. Mnoho současníků tak uvnitř sebe často cítí bolavé prázdno a smutek, i když navenek zachovávají trendy tvář.
Vtíravé pocity, že takto to být nemá, jsme se postupem času naučili všichni různým způsobem potlačovat. Někdo nachází chvilkovou útěchu v alkoholu. Někdo se zase najde spíše v sebezničujícím pracovním tempu, které po čase končí kolapsem. A někdo třetí sviští jako uragán ze vztahu do vztahu, aniž by kvalitní vztah dokázal vybudovat.
V dnešním světě jsme většinou od rána do večera obklopeni všudypřítomným davem, kterému se různými formami přizpůsobujeme. S ostatními lidmi jednáme zpravidla jen ve společensky žádoucích maskách (perfektní paní advokátka, vševědoucí pan doktor, všemocný šéf firmy).
Nezpochybňuji, že mnohdy je tento přístup zcela na místě. Klíčem k naší vnitřní spokojenosti je však rovnováha, a proto dnes více než kdy jindy potřebujeme:
Bylo prokázáno, že ke své psychické pohodě potřebujeme kontakt s našimi blízkými a milými lidmi.
Kým vlastně jsme, když zavřeme dveře před ostatními? Po čem toužíme? Co nám dává smysl? Jak moc v souladu se sebou samými žijeme? Jak moc si ceníme vztahů? Jak o své vztahy pečujeme?
Patříte mezi surfaře po vztazích? Zajímá vás, jak to rozeznáte?
Někdy mi připadá, že jsme jako společnost globálně zapomněli na to, jak pěstovat a hýčkat si kvalitní vztahy. Na jednu stranu dnes sice všichni rádi tvrdí, že vztahy jsou pro ně na prvním místě. Na druhou stranu se však chovají, jako by to bylo přesně naopak.
Jenže čím méně jsme ochotni pracovat na vztazích kolem sebe (včetně vztahu k sobě samé/samému), tím méně a méně kvalitního toho v tomto směru dostáváme.
Žijeme v realitě, kdy každý chce všechno hned. Pokud možno ve velkém a s minimální investicí. Pokud nás například neuspokojuje vztah, nehodláme do jeho kvality většinou nic investovat. Na jednu stranu chceme všechno a na druhou stranu ze vztahů utíkáme při sebemenším náznaku problémů.
Očekáváme (a nárokujeme si), že se změní ten druhý/á (případně rozhodne za nás, co máme dělat). A neustále opakujeme dokola stejné neproduktivní vzorce chování. A přesně v ten moment se stáváme surfaři po vztazích.
Doufáme, že příště to bude lepší, a že tentokrát už to určitě vyjde. Stejně jako děti na písku nad rozšlapanou bábovkou rozhořčeně mácháme rukama. A u toho vypočítáváme, co všechno náš partner/partnerka (nebo třeba kamarád, šéf, syn/dcera) dělá špatně. A svou pozornost soustředíme na myšlenku, že on/ona by se měl/a změnit.
Jenže klíč ke spokojeným vztahům držíme ve svých rukách jenom my sami. A přijmutí tohoto poznání a této odpovědnosti do důsledků nás může někdy i hodně bolet. Často lidé zapomínají na elementární pravidla spokojeného soužití a cíleně se složitě zamotávají do pastí, které si sami sobě kladou.
Někdy mám pocit, že na mě slovo sebeláska vykřikuje ze všech rohů. Kouká na mě z luxusních barevných časopisů na křídovém papíře, e-mailů od klientů, internetových příspěvků i diskuzí s přáteli.
Sebeláska je dnes módní pojem. Někdy mi přijde, že se význam tohoto slova smrskl a deformoval na jiné pojmenování pro sobeckost a konzum: „Jestli se máš ráda, kup si drahou kabelku, dopřej si luxusní wellness…“; „Máš právo na obdiv, dopřej si mladou milenku/milence…“
Domnívám se, že by společnosti prospělo méně sebelásky v tomto pokřiveném pojetí a naopak více lásky (včetně lásky k sobě samé/mu), zájmu, ochoty a otevřenosti k druhým.
Základem lásky je vždy respekt. Podle mě podstatu sebelásky v její nedeformované podobě nejlépe vystihuje příklad malého dítěte, které se právě učí chodit.
Stokrát se zvedne, stokrát spadne. Nevadí mu, že dělá chybu. Ví totiž, že jejím prostřednictvím se učí. Nekritizuje se za to, jak vypadá. Je mu jedno, co si o jeho počínání myslí ostatní. A věří si, že to zvládne. Když cítí únavu, zůstane sedět. Když cítí hlad, nají se.
Respektuje sebe a své potřeby. S úsměvem na tváři ví, že to zvládne. A sám se ocení potleskem, když dosáhne pokroku. Čistě a s radostí sdílí svůj úspěch s ostatními. Když ho něco bolí, dovolí své mámě, aby ho utěšila. Ostatním rozdává nezištně svou lásku a úsměv, protože tak je to přirozené.
Buďme co nejvíce jako děti, které se právě učí chodit!
Chcete se naučit, jak změnit svůj přístup k řešení problémů? Chcete zlepšit své komunikační dovednosti a tím i své vztahy? Zúčastněte se mého startovacího kurzu Kouč.
Chcete se naučit pomáhat ostatním měnit jejich životy? Zúčastněte se mého praktického startovacího kurzu Kouč rozvoje osobnosti, který vám pomůže se na vaši kariéru připravit.
Chcete získat to nejlepší a nejefektivnější ze současné NLP a koučovací metodiky? Zúčastněte se mého exkluzivního kurzu NLP kouč a naučte se metodiku, kterou v ČR skutečně ovládá jen málokdo.
Těším se na vás!
UPOZORNĚNÍ: Obsah článků a použité koučovací techniky zde uvedené jsou určeny pro osobní a profesionální rozvoj a nemají za cíl nahrazovat odborné psychologické poradenství či psychiatrickou léčbu. V případě, že se setkáváte s vážnými psychologickými problémy nebo duševními poruchami, doporučujeme obrátit se na kvalifikovaného psychologa nebo psychiatra.
© Markéta Hamrlová | ochrana osobních údajů | cookies
Vytvořil MD webdesign - tvoříme obchodně úspěšné weby
Odesláním formuláře dáváte souhlas se zpracováním vaší e-mailové adresy pro zasílání upozornění na nové články a termíny kurzů po dobu maximálně 5 let.
Odhlásit se můžete kdykoliv jediným kliknutím v každém e-mailu.